Nechá mě nouzově přistát
na runwayi své duše
když drobty chmurů
houstnou v mlhu
Jak prosté
je spočinout v chrámu porozumění
kde každé slovo
jak výkřik rozlehne se
a více již ho není třeba.
Pak zbývající ticho
řekne vše
a každý pohled sblížením se stává
Sblížením a splynutím
dvou podvědomých oblaků
Vidět jej zvracet
smát se
plakat
to o člověku poznáním se stává
a není třeba spojit krev
Vždyť v duši zvracím
směji se
a pláči rovněž
a úvahy jsou zbytečné
nad slůvkem
jenž vybaví se
Přítel…
Hodnoťte:
(1 hlasů, průměr: 4,00 z 5)
Loading...Zhlédnuto 68x